čtvrtek 17. září 2015

Jak jsem objevila Bezdružice/Weseritz


Zapomenutá synagoga

Škoda, opravdu škoda. Tak zajímavá synagoga v tak žalostném stavu. Zvenku vypadá jako nějaká kůlna, vevnitř můžete obdivovat ženskou galerii a zbytky štukové výzdoby a již velmi vybledlé stropní malby, které v Plzeňském kraji najdete jen v málo synagogách.

Bezdružicemi/Weseritz jsem projížděla už několikrát, cestou do Konstantinových Lázní/Konstantinsbad a do Plané/Plan. Tentokrát jsem se ale rozhodla si to tu prohlédnout pořádně. Mým průvodcem na jeden den byl Sven Müller, nadšený čtenář mého blogu, milovník Jana Nepomuckého a potomek německé rodiny z Bezdružic. Jeho matka se tady narodila roku 1942 a byla odsud roku 1946 vysídlena. Příběh rodiny z matčiny strany zpracoval ve velmi dobře zrešeršované knize Die Holdschicks aus Weseritz*.

Sven Müller před někdejším domem svých prarodičů


Potom jsme šli také do synagogy, o níž by zvenku nikdo netušil, že je to synagoga. Stojí tu od roku 1820, nechala ji postavit tehdy jistě početná židovská obec, která v 19. století v Bezdružicích činila až 11 % místního obyvatelstva. Po delším smlouvání s laskavými majiteli smíme i dovnitř. Irena a Karel se omlouvají za špatný stav vnitřku, za auto, které tu parkuje, jako by to tu byla garáž a za hromady dřeva a harampádí, jak už to tak v kůlnách bývá. Dělají, co můžou, aby stavbu alespoň zachránili před naprostým rozpadem. Ale používat starobylou synagogu jako skladiště bolí a peníze na záchranu by byly potřeba. To se opravdu nenajde nikdo, kdo by tento památku židovské kultury zachránil, než bude pozdě?

Jedna z ženských galerií a zbytky štukových ornamentů a velmi vybledlé stropní malby



Irena a Karel se Svenem v synagoze používané jako garáž



Sven a já procházíme vesnicí, kolem domů s opadávající omítkou, pod kterou jsou vidět stopy německé nápisy,




kolem floriánského památníku s dráždivou výzvou svatého Jana Nepomuckého a Víta v němčině.








Navštívili jsme také Jana Floriana, sympatického, vzdělaného a nadšeného koordinátora vývojového programu LEADER pro západní Čechy.

 
Jan Florian, koordinátor západočeského vývojového programu

Šli jsme se společně najíst. Do zámecké restaurace. Já v naději, že budu moci navštívit tento starý, během několika století přestavovaný zámek a především jeho velkolepé sbírky uměleckého skla. Nový, evidentně dobře situovaný majitel stavbu nechává sice právě restaurovat, brána je ale pevně zavřená.

Na zámku v Bezdružicích mají cenné, veřejnosti již nepřístupné sbírky uměleckého skla.

Ale jídlo bylo dobré, výhled na místo a okolí kouzelný a povídání o nových plánech a projektech tady v tomto odlehlém městečku tak vzrušující, že jsem se Jana Floriana zapomněla zeptat na Aloise Weinerta. Ten se v Bezdružicích narodil roku 1875, jako spisovatel se proslavil detektivkami ve stylu Edgara Wallace, které psal v 30. letech pod jménem Louis Weinert-Wilton, a roku 1945 zemřel v Praze. V jednom z českých koncentračních táborů. Které údajně fungovaly po vzoru německých koncentráků.

* Sven Müller, Die Holdschicks aus Weseritz. Vom Zerfall der Donaumonarchie bis zum Verlust der Heimat. Norderstedt: Books on Demand 2009 

P.S.: Zrovna ve chvíli, kdy jsem nahrávala fotografie k tomuto příspěvku, dostala jsem emailem pohlednici psanou rukou. Právě od Svena Müllera. Ráda bych ji tu zveřejnila, ale technicky se mi to nedaří. Proto sem její sdělení kopíruji: „Na Šumavě jsem si často říkal, že je hrozná škoda, že tam se mnou nemůžete být a psát o tom blog. Glöckelberg je jednou ze zmizelých vesnic v oblasti pohraničí. Setkal jsem se tam s jednou šumavskou Němkou, která tam musela zůstat. Stará se o renovovaný kostel svatého Jana Nepomuckého a Mesnerhaus, ve kterém se nachází muzeum věnované Johannesi Urzidilovi a faráři, který se v koncentračním táboře dobrovolně staral o nemocné tyfem a pak u toho sám zemřel. Ta žena mi vyprávěla neuvěřitelně zajímavé věci o tom, jaké to bylo žít jako Němka v ČSSR … Držím vám palce, ať se akce v Haagu podaří.“

Druhé p.s. No ano, Haag. Na této webové stránce jsme anoncovala večer věnovaný Plzni na Německé Mezinárodní škola v Den Haagu (město, které jsem neznala). Jela jsem tam napříč Evropou. Poté, co jsem trochu překonala únava z cesty autem obnášející 1000 kilometrů, prohlédla jsem si elegantní čtvrť plnou konzulátů a velvyslanectví, kde jsem byla ubytovaná. Naštěstí jsem s sebou měla foťák. Fotila jsem jednu fotku za druhou a kdyby nezapadlo slunce, tamní fascinující budovy by mě lákaly k focení ještě dlouho.





0 komentářů:

Okomentovat