Jeden den – spousta setkání

Hlavní oltář poutního kostela svaté Anny u Plané

  

Anenská pouť v Plané

Začalo to velmi slavnostně. Česko-německým procesím – obyvatelé z bavorského Mähringu se pod kostelem setkali s obyvateli české Plané – a společnou bohoslužbou v barokním kostele svaté Anny u Plané, městečku na jih od Mariánských Lázní.

Galerie v barokním kostele svaté Anny

Pouť se letos konala už po šestadvacáté. Češi a Němci se tady poprvé ke společnému modlení a zpěvu sešli pár měsíců po revoluci. Letošní bohoslužbu, při níž se hodně hovořilo o žadatelích o azyl a jejich přijetí, sloužil monsignor Reinhard Hauke z Erfurtu, německý zmocněnec za duchovní péči pro odsunuté a vysídlené.

Reinhard Hauke, biskup pro odsunuté

„Biskup pro odsunuté?“ „Ano“, odpovídá monsignore Hauke na moji otázku. „Památku na odsun je i u mladé generace nutné udržovat v podvědomí, aby tato kapitola historie neupadla v zapomnění.“ Vzhledem k tomu, že pochází z rodiny, která musela nuceně odejít ze Slezska, je mu toto téma blízké a považuje za velmi pozitivní to, co jsem i já už několikrát zdůraznila: že i v Česku se mladí lidé s tématem odsunu zabývají objektivně a bez klapek na očích. Pozitivní důsledky odsunu? Slyšela jsem při jeho kázání dobře? Pro jistotu se ho na to ještě doptávám: ano, biskup Hauke je přesvědčený o tom, že odsunutí ve městech a vesnicích, v nichž byli přijati, přispěli k rozvoji a že mladí vysídlenci si ve své nové vlasti vybudovali životní cesty a kariéry, které by jim ve staré vlasti možná zůstaly zapovězené.

Doris Thomas

Po nasycení duše v kostele naplněném až do posledního místa pak také něco pro nasycení těla. Ve frontě na pivo a pořádnou českou klobásu se dám do řeči s paní, co čeká přede mnou: Při vyhoštění z Plané – byl jí tehdy jeden rok a byla nejmladší ze čtyř dětí – pro ně někdejší klášter pod tímto kostelem představoval poslední přístřešek na domovské české půdě. Češi prý osiřelým rodinám pomáhali, jak jen mohli. Už léta prý navštěvuje – někdejší učitelka na gymnáziu Doris Thomas – letní kurzy češtiny v severních Čechách, z Bayerisch Eisensteinu – Bavorské Želené rudy pravidelně dojíždí na anenskou pouť a zasazuje se o německo-české porozumění a bourání předsudků. Na obou stranách.

Potom na sebe začnou hlasitě štěkat můj malý psík s velkým ovčákem. Ale i vzájemné vrčení psů může vést k tomu, že se jejich páníčci seznámí. Odvedu Zampu pryč a vracím se za majitelkou ovčáka: je to Klára Salzmann, česká krajinářská architektka, kterou jsem před dvěma dny měla možnost vidět ve Výškovicích, do jisté míry jakožto hostitelku akce pořádané v rámci iniciativ letošního evropského města kultury.

Česká krajinářská architektka Klára Salzmann

Pro mě to byl návrat do Výškovic, které jsem navštívila hned na počátku mého pobytu v Plzni: tehdy celá vyděšená osamělostí téměř zaniklé vesnice Wischkowitz, pustoprázdnými křivolakými poničenými českými cestami, které se v odlehlých končinách podobají spíše asfaltovaným lesním cestám než moderním silnicím, opuštěnost tohoto místa na mě tehdy velmi zapůsobila. Mezitím se v Plzni konala konference „Obnova krajiny česko-německého pohraničí“, kterou organizovala právě Klára Salzmann a vyšla její instruktivní tříjazyčná publikace. Do Výškovic/Wischkowitz, vesnice, která kdysi žila, ale roku 1945 bylo její obyvatelstvo vysídleno a roku 1974 obec úředně zcela zanikla, nyní míří návštěvníci z celé Evropy. A dnes tam stojí – jako land artová instalace na území někdejšího statku – velký dřevěný stůl: používá se při bohoslužbách, rozhovorech, jedení svačiny (proč ne?). Slouží k setkávání na památku někdejších obyvatel. Kdo ví – možná jednou i s některým zde narozeným.

Družné setkání ve Výškovicích/Wischkowitz

Kulturním vrcholem tohoto dne plného zážitků byl koncert cembalistky a varhanice Aleny Hönigové, kterého se zúčastnil i český ministr kultury Daniel Herman (který některé někdejší české Němce „v jejich vlasti“ pozdravil německy). Hönigová má – i přes svůj mladý věk 39 let – za sebou už dlouhou kariéru a množství mezinárodní spolupráce. Kromě toho před čtyřmi roky založila letní hudební festival, který pořádá na severočeském zámku Jezeří a o kterém vypráví s šarmantním, neodolatelným nadšením.

Hudebnice Alena Hönigová

To by na jeden den mělo stačit, že? Ne, na závěr se konal ještě barokní ohňostroj, který přítomní s úžasem pozorovali.

Mezitím jsem – aby můj pes Zampa měl nějakou změnu – ještě trochu jezdila krajinou a obdivovala spontánní land art.