Dvě nová kulturní staveniště

Plzeň neodpočívá

V Plzni to pořád žije. Ve městě, které je po celém světě známé jako metropole piva, to samozřejmě není žádná novinka. Ale taky plzeňská kulturní scéna jede na plné obrátky. Toho si od zahájení roku evropského města kultury nelze nevšimnout. Obzvlášť radostné je ale to, že toto západočeské město neusíná na vavřínech, které si od počátku roku za svůj bohatý, zajímavý program věnovaný umění, divadlu, hudbě a literatuře oprávněně zaslouží, nýbrž že – přestože už se rok překulil do druhé poloviny a je v běhu – na scénu přichází nadále nové projekty.

Například interiéry Adolfa Loose. Ve svých textech jsem o nich vyprávěla už dvakrát: jednou poněkud odmítavě o osobnosti a soukromém životě Adolfa Loose, podruhé nadšeně a s úctou o díle tohoto rakouskočeského architekta a designéra, ale také se zármutkem o osudech Židů, pro které interiéry navrhoval.

A k Adolfovi Loosovi se tentokrát ještě jednou vracím. Západočeské muzeum v současné době nechává restaurovat jeden byt, který se rozprostírá na dvou podlažích vily na Klatovské třídě č. 110. Tento zvenku (zatím ještě) nenápadný dům – jako všechny stavby, v nichž se interiéry navržené Loosem nacházejí – si nechal postavit ve dvacátých letech minulého století šéf závodu Škoda, potom jej ale roku 1932 odkoupil Oskar a Jana Semlerovi (židovská podnikatelská rodina, které se podařilo včas uniknout holokaustu). A Adolfovi Loosovi zadali navrhnout vybavení bytu, což ale nakonec realizoval převážně jeho spolupracovník Heinrich Kulka (Loos umřel roku 1933).

Tato budoucí plzeňská pamětihodnost (v plánu je také zřídit dokumentační centrum věnované plzeňské architektuře 19. až 21. století) je dnes ještě staveništěm. Ale právě toto provizorium a nehotovost, místy oprýskaný lak na původním nábytku svědčící o každodenním používání, zatím nezapojené topení natřené Loosovou oblíbenou červenou a žlutou, ještě neotřené úchytky a skříně a příborníky, podlahy a obložení stěn, které je ještě třeba opravit, to všechno zprostředkovává silnější emoce, než když jsou pak naleštěné a krásně restaurované. Všechny prostory by pak měly být zpřístupněny v říjnu. Vzhledem k tomu, jakou efektivitu Plzeň tento rok prozatím předvedla, tak tomu předsevzetí věřím.

Pohled zvenku na Semlerovu villu na Klatovské třídě č. 110

Jan Brčák nás provádí bytem, který navrhl Adolf Loos

Adolf Loos miloval barevná topení …

… ušlechtilé materiály a čisté linie

Původní trubky pro rozvod teplé vody v jedné z koupelen

Nádherné skleněné úchytky ve starém, lehce opotřebovaném kredenci

V zrcadle toaletního stolku se odráží tváře Tereze Sváškové a Jana Brčáka.

A tady ještě portrét mého věrného doprovodu – Terezy Sváškové

Potom „Moving Station“, někdejší jižní nádraží „Plzeň Jižní předměstí“ aneb kulturní továrna. Od svého vzniku v letech 1903/1904 byl zastávkou na trasách Wien-Eger/ Cheb a Praha /Praha-Furth im Wald, na nichž za Rakouska-Uherska jezdila spousta vlaků.

O toto nádraží, dnes zpustlé stejně jako jeho pandán zřízený koncem po skončení první světové války, před několika lety projevila kulturní iniciativa Johancentrum. A tak tato budova opět oživla a využívá se k experimentálním, alternativním divadelním a tanečním představením. A nyní se renovuje, s vynaložením spousty peněz a moderní techniky.

Petr Beránek, technický vedoucí nového projektu, mi v bistru Inkognito, kam tak ráda chodím a kde jsem ho oslovila z úplně jiného důvodu, do ruky vtiskl reklamní brožurku „SPLNĚNÝ SEN – Moving Station se proměňuje“. Celý projekt mě nadchl a před několika dny jsem i sem mohla na staveniště: provizorní cesta po prknech, vratké schody, všude igelitové plachty, ve vzduchu je cítit prach, cement a barvy. Hodně je toho už hotového, centrální, dvoupatrová dvorana oslní už nyní moderní ocelovobetonovou strukturou. Byl tu pořádný ruch, neboť oficiální otevření této nové, fascinující divadelní a taneční scény, kde se budou konat i konference a výstavy, je ohlášeno na 12. září. „Grand opening“ - jak mi dnes mailoval Petr Beránek. Ale i to Plzeň zvládne.

Petr Beránek, technický vedoucí „Moving Station“

A tady několik pohledů do restaurátorských prací na někdejším jižním nádražím na okraji Plzně, při kterých tradice a moderna jdou ruku v ruce:

 

Mého psa zampu červené kalhoty Petra Beránka evidentně zajímaly víc než superdrahé ručně vyráběné kachličky na podlaze.

www.johancentrum.cz