 |
| Setkání s Radovanem Koderou |
„Kolik schodů je to nahoru? Upřímně řečeno jsem to ještě nikdy nepočítal,“ odpovídá Radovan, když stoupáme do jeho ateliéru, který se nachází v podkroví staletého domu přímo na Náměstí Republiky. S Radovanem Koderou jsem měla schůzku v sousední kavárně Goran, dali jsme si turka. Toho dne to byla už třetí turecká káva, kterou jsem vypila. První jsem pila sama dopoledne, druhou pak s velmi milou Annette Kraus před rozhovorem pro německojazyčný pořad stanice Radio Prag. Do Gorana se znovu a znovu vracím a dávám si tam tuhle báječnou kávu se sedlinou, protože mě pokaždé nabije energií, kterou na běhání po Plzni prostě potřebuju.
I Radovan Kodera tu je evidentně štamgastem. Místní personál ho zdraví obzvlášť srdečně. Konec konců je velkou osobností plzeňské umělecké a kulturní scény. Právě v těchto dnech byla zahájena výstava, jejímž je kurátorem Osvobození 1945 ve fotografiích, a to ve Velké synagoze, která je v současné době využívaná jako výstavní prostor a koncertní sál se skvělou akustikou. Pro výstavu, která trvá až do října, Kodera vybral působivé fotografie českého reportéra a fotografa Ladislava Sitenského a také ze sbírky Vladislava Vítka, dokumentující dramatické události konce války v Plzni.
Radovan Kodera rád vymýšlí výstavy, je také profesorem na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě tady v Plzni. Ale tělem i duší je fotograf. Dělá černobílé fotografie. Fotí na analog. Stejně jako já. Ale jak bych mohla černobílé fotografie z analogu převést na tenhle blog?
 |
| Radovan Kodera rád vymýšlí výstavy, je také profesorem na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě tady v Plzni. Ale tělem i duší je fotograf. Dělá černobílé fotografie. Fotí na analog. Stejně jako já. Ale jak bych mohla černobílé fotografie z analogu převést na tenhle blog? |
Kodera je tedy fotografem černobílých fotografií. Začne listovat svými precizně uspořádanými složkami, vyndává z nich velkoformátové záběry, které okouzlují neuvěřitelnými kontrasty a tvary. A také motivy. Jsou to záběry ze sametové revoluce konce roku 1989. Z restauračních prací v synagoze. Dětí, které jsou připoutané ke klecovým postelím. Začne mě mrazit. Kodera měl možnost v 90. letech minulého století fotografovat v jedné psychiatrické léčebně: lidi, kterým i v jejich tragickém osudu na obrázcích ponechává důstojnost. V dobřanské léčebně. Tam se chci v následujících dnech vydat taky. Ale ne, abych tam fotografovala, ale abych zdokumentovala tragické události z 40. let 20. století.
 |
| Moje šarmantní české tlumočnice |
Radovan a já se bavíme s pomocí dvou tlumočnic, které jsou hezké jako obrázek: Veronika Dolívková a Markéta Balíková jsou školačky prestižního Masarykova gymnázia v Plzni. A než tenhle ateliér nacpaný reflektory a stativy a knihami a fotoaparáty opustím, podívám se ještě z okna. Skýtá se mi tak fascinující pohled na spoustu střech minulých století, které mi připomínají obrazy jihotyrolského malíře Karla Plattnera.
 |
| Pohled z ateliéru Radovana Kodery na střechy plzeňského starého města |
Původně jsem cestou dolů po vyšlapaných, opotřebovaných točitých schodech chtěla počítat. Jenže tohle setkání na mě udělalo takový dojem, že si ho banálním počítáním schodů nechci zkazit.
Děkuji, Radovane!
Příspěvky
0 komentářů:
Okomentovat